Srdce Zóny

Igor byl Svobodný stalker a většinu času dělal to, co stalkeři dělají – šťoural se v ruinách a odpadu a hledal věci, které by mohly mít cenu. Semtam narazil na technologie, semtam se mu poštěstilo najít i nějaký artefakt. Dokonce by i řekl, že má docela štestí a v hledání arťáků je dobrý.

To se mu teď hodilo. Pokud bude dost dobrý, třeba se mu podaří zachránit si krk.

Postupoval dál místností a kolem něj se rozjasňovalo.

„Dokázal jsem to, našel jsem ho!“ prolétlo igorovi hlavou.

Už jasně viděl velkou svítící kouli vznášející se uprostřed místnosti.

Šel stále blíž a blíž a blíž…

Světlo koule jako kdyby ho prohřívalo. Léčilo staré i čerstvé šrámy a utrpení.

Jediné, co na celém světě chce je posadit se a nechat se v klidu hřát v paprscích.

Seděl a koukal do té oslňující záře několik hodin. Nevnímal ale ubíhající čas – vnímal pouze hřejivou záři, která z koule vycházela.

Uvědomil si, že celou dobu pomalu pohasíná.

„Jak jenom musela svítit na začátku?“ pomyslel si Igor. „Ale na začátku čeho…? „

Po několika dalších hodinách koule už jenom slabě řeřavě žhnula a poblikávala.

„To je škoda, že to musí skončit“ proběhlo Igorovi hlavou.

Seděl ale dál a snažil se zachytit i poslední zbytky žáře.

Koule pohasla. A Igor se rozplynul.


Posted in Zóna

Výzkum

Doktor Wangověnko se posadil na rozvrzanou židli v malé místnosti, která mu sloužila jako dočasná laboratoř a promul si oči. I přesto, že byl unavený a zoufalý, nevzdával se – šlo jim všem o život. Nebo alespoň o to, čemu tak v současné chvíli říkali.

Chvíli se prohrabával papíry s poznámkami a složitými matematickými vzorci, jejichž výsledky pak zanášel do rukou načrtnuté a několikrát překreslované mapy na velkém kusu papíru.

Pořád ještě mají čas na to, vzít svůj osud do vlastních rukou. Pořád ještě to mají šanci najít a dostat pod kontrolu.

Zatřepal hlavou, vzal si čistý kus papíru a tužku a začal zapisovat další komplikované vzorce a rovnice – kdyby se mu podařilo určit místo, kde se to nachází přesněji, ještě to mohou stihnout najít a použít zařízení, které sestavil.

Jeho soustředěné počítání však bylo po pár minutách ránou, když do dvěří jeho laboratoře vpadnul stalker Borov a ještě v běhu vyhrknul: „Doktore, už je dlouho neudržíme. Postavili jsme pár vyvýšenejch palpostů, ale vypadá to, že se sem řítí všichni mutanti, co jich tu jenom je!“

Zvenku i sem pod zem doléhaly zvuky střelby. Wangověnko se zamyslel; „Jak jsou na tom patrácí týmy, které jsme naposledy vyslali na možné pozice?“

„S Čtyřkou sme ztratili kontakt před půl hodinou, když jim radistu ovládnul kontrolér. Ti už to maj asi spočítaný. Pětka je v pohybu, zhruba pět set metrů od udaný lokace. Snad budem mít štěstí.“

„Díky, Borove. Kdyby to našli, hned mi dejte vědět a vyrazíme tam.“ Wangověnko si sáhnul k opasku. „Vezměte si můj zásobník, snad vám to alespoň trochu pomůže…“

Když za sebou Borov zavřel dveře, pohroužil se Wangověnko zpátky do rovnic. Ještě to musí zkusit. Ještě nejsou zase mrtví.


Posted in Zóna