Výzkum

Doktor Wangověnko se posadil na rozvrzanou židli v malé místnosti, která mu sloužila jako dočasná laboratoř a promul si oči. I přesto, že byl unavený a zoufalý, nevzdával se – šlo jim všem o život. Nebo alespoň o to, čemu tak v současné chvíli říkali.

Chvíli se prohrabával papíry s poznámkami a složitými matematickými vzorci, jejichž výsledky pak zanášel do rukou načrtnuté a několikrát překreslované mapy na velkém kusu papíru.

Pořád ještě mají čas na to, vzít svůj osud do vlastních rukou. Pořád ještě to mají šanci najít a dostat pod kontrolu.

Zatřepal hlavou, vzal si čistý kus papíru a tužku a začal zapisovat další komplikované vzorce a rovnice – kdyby se mu podařilo určit místo, kde se to nachází přesněji, ještě to mohou stihnout najít a použít zařízení, které sestavil.

Jeho soustředěné počítání však bylo po pár minutách ránou, když do dvěří jeho laboratoře vpadnul stalker Borov a ještě v běhu vyhrknul: „Doktore, už je dlouho neudržíme. Postavili jsme pár vyvýšenejch palpostů, ale vypadá to, že se sem řítí všichni mutanti, co jich tu jenom je!“

Zvenku i sem pod zem doléhaly zvuky střelby. Wangověnko se zamyslel; „Jak jsou na tom patrácí týmy, které jsme naposledy vyslali na možné pozice?“

„S Čtyřkou sme ztratili kontakt před půl hodinou, když jim radistu ovládnul kontrolér. Ti už to maj asi spočítaný. Pětka je v pohybu, zhruba pět set metrů od udaný lokace. Snad budem mít štěstí.“

„Díky, Borove. Kdyby to našli, hned mi dejte vědět a vyrazíme tam.“ Wangověnko si sáhnul k opasku. „Vezměte si můj zásobník, snad vám to alespoň trochu pomůže…“

Když za sebou Borov zavřel dveře, pohroužil se Wangověnko zpátky do rovnic. Ještě to musí zkusit. Ještě nejsou zase mrtví.


Posted in Zóna